Jak jsme začínali
Kdo přišel do domu na rohu jako první, jak vznikl rituál, který se opakuje každý večer, a kdo tu dnes vaří, rozdává karty a otevírá dveře.
Kdo přišel úplně první
Víš, kdo byl náš první host? Pán z vedlejšího domu, který se přišel zeptat, jestli tu bude hlučno. Nebylo. Posadili jsme ho k oknu, dali mu polévku a on zůstal až do konce večera, i když původně přišel jen na minutu. Takhle začal první večer v domě na rohu: otázkou, polévkou a židlí u okna. Milada Mrázková, která dům koupila a vymyslela jídelnu s hracími stoly nahoře, tehdy řekla, že když se první host nebude bát, nebudou se bát ani ostatní. Měla pravdu, i když to tehdy znělo jako vtip.
Dům jsme chtěli nechat tak, jak byl, aby jeho zdi pamatovaly co nejvíc. V přízemí zmizely jen příčky, ve kterých bývaly dvě malé prodejny, a vznikl dlouhý sál s kuchyní vzadu. Podnik provozuje WAFFLE ADVERTISING LTD, 85 Great Portland Street, London W1W 7LT, Spojené království. V patře zůstalo skoro všechno včetně dřevěné podlahy, kterou kdysi vyrobil truhlář, jenž tam žil a která dodnes voní jako sklad prken.
První měsíce byly hubené. Večer se v jídelně sešlo pět šest lidí, v patře ještě míň, a Aleš Novotný často stál u okna a díval se na prázdnou ulici. Ale nikdo nevolal, že to nemá smysl. Sousedé se chodili ptát, kdy otevřeme, truhlář přinesl nové petlice na dveře a jedna paní z vedlejšího domu nám donesla hrnek, aby prý v domě bylo co postavit na polici. Stojí tam dodnes a nikdo neví, komu patří.
Rituál vznikl sám. Pán od okna chtěl odcházet vždycky jako poslední, a tak jsme se naučili zhasínat lampu na rohu až poté, co se za posledním hostem zavřou dveře. Dnes u nás platí, že večer začíná lampou a končí lampou. Všechno mezi tím se mění podle dne v týdnu, ale začátek a konec zůstávají stejné.
Přišel jsem poprvé jen kvůli svíčkové. Dneska se v patře zdržím do zavíračky, i když si nikdy nepamatuju, kdo zrovna vyhrál. A na tom je to krásné.
Lidé, které potkáš u dveří, u pultu a u stolu
Denisa Čapková
hostesa
Denisa otevírá dveře a rozhoduje, kam tě posadí. Zná jména skoro všech stálých hostů, pamatuje si, kdo nesnáší průvan a kdo se rád dívá na kuchyni, a když přijdeš poprvé, řekne ti totéž, co řekla prvnímu hostu: že se nemáš čeho bát. Před Nárožním palácem pracovala v knihkupectví a prý jí zůstal zvyk doporučovat, co si přečíst. Když jí někdo ukáže zavírací dobu, připomene mu, že dům zavírá, až odejde poslední host, ne dřív.
Aleš Novotný
vedoucí sálu
Aleš dohlíží na patro, na rozpis stolů a na to, aby se nikdo necítil přehlížen. Vyučil se strojařem a ke hraní se dostal náhodou: kamarád ho přivedl na večer a on zůstal. Každý večer v půl šesté rozsvěcí lampu na rohu domu a přesně v jednu ji zhasíná. Říká, že nejlepší vedoucí je ten, o kterém nikdo neví, že tam je. Dělá to i v zimě, v pršiplášti, a prý si na to zvykl víc, než by si přiznal.
Miroslav Sova
šéfkuchař
Miroslav vaří čtyřicet let, nejdřív v závodní kuchyni, pak v hotelu a od otevření u nás. Má rád jednoduché věci a dlouho vařená jídla: knedlíky, omáčky, pečeně. Pozná podle vůně, kdy je koláč hotový, a ptát se ho na to, co je dobré, je ztráta času; řekne ti to dřív, než dořekneš otázku. Doma prý vaří výhradně polévky, protože na ostatní nemá čas, a chleba si nikdy nekupuje, ten přináší od pekaře zdarma.
Petr Vávra
krupiér
Petr rozdává karty od mládí, nejdřív doma u kuchyňského stolu, později v klubu a teď u nás. Je to člověk, který se nikdy nezlobí, a ti, kdo se ho bojí, to po prvním rozdání přestanou. Pravidla vysvětluje trpělivě a pokaždé jinými slovy, aby si každý našel to své. Má pověst muže, který unese i nejdelší turnaj, a když se zeptáš, jak to dělá, řekne, že se při rozdávání dívá hráčům na ruce, ne do očí.
Na co se nás ptáš nejčastěji
Kdo vlastně Nárožní palác vede?
Dům vede Milada Mrázková, patro řídí Aleš Novotný a kuchyni Miroslav Sova. O provozní zázemí se stará provozovatel podniku, kterého najdeš v patičce webu. Denně nás v domě potkáš čtyři a zbytek doplňují brigádníci z města.
Je dům opravdu starý?
Hlavní budova stojí několik desítek let a kachlová kamna v jídelně jsou ještě starší. Přístavba není žádná, jen jsme dům zevnitř přestavěli na dlouhý sál a z půdy udělali patro se stoly.
Můžu si dům prohlédnout i ve dne?
Dá se to domluvit telefonicky. Odpoledne bývá v jídelně klid a v kuchyni se pracuje, takže ti Denisa ráda ukáže přízemí i patro. Stoly jsou tou dobou přikryté plátnem a nehraje se, ale uvidíš všechno, co potřebuješ.
Hrad nahoře, hvězdárna za rohem
Šternberk není velké město, ale má dost míst, o kterých se mluví. Nad střechami stojí hrad, ze kterého je vidět na celé okolí, a na kopci za městem hvězdárna, která se v jasných večerech otevírá pro zvědavé. Mnozí naši hosté tam začínají a končí u nás, protože po hvězdách se člověku chce jíst.
Nárožní palác s okolím vychází dobře. Sousedé nás zdraví, truhlář nám upravil dveře a pekárna dvě ulice odtud nám nosí chleba. Žádný velký plán za tím není, jen přátelství, které vzniklo z toho, že se u nás lidé dobře najedli a chtěli se vrátit.
Kdo přijede od nádraží, projde kolem malého parku, ze kterého je vidět střecha hvězdárny, a pak se dostane na rovnou ulici s řadou starších domů. Dům na rohu je poznat i bez cedulky: je to ten, který má nad vchodem lampu a mění barvu podle denní doby. Ráno je světlý, večer tmavý a v zimě má na okně jinovatku.
